sobota, 16:00
nastavila jsem si budík (na cca 20 minut) a řekla si (v
duchu), že to zkusím a proberu se z transu, jakmile uslyším jeho první
zvuky. chvíli jsem vleže na břiše soustředěně četla učebnici od ericksona, pak jsem knihu odložila a položila hlavu, pak ruce
podél těla. po chvíli pravidelného hlubokého dýchání jsem pocítila slabé
prochladnutí prstů a následné lehké brnění. pak trhavé pohyby v konečcích prstů.
pomalé zvedání dlaně a hřbetu ruky vzhůru. až mě to rozesmálo, že se to opravdu
děje. po chvilce levitace pravé ruky vedle boku a pohybu jejích prstů zazvonil budík. procitla
jsem. povedlo se.
autohypnóza (2)
pondělí, 21:00
na začátku soundracku k právě zhlédnutému filmu
intouchables jsem si (v duchu) řekla, že se vzbudím, jakmile dozní poslední tón
poslední písně. začala jsem v leže na zádech, jednu nohu nataženou, jednu
pokrčenou v koleni, ruce složené na prsou, jako bod, na který se budu
dívat, jsem si vybrala centrální tlačítko menu na mobilu. v půlce první
písně jsem začala počítat od 1 do 20 (při 15 hluboký nádech a výdech), řekla
jsem si, že až se mi unaví oči, zavřu je. vše probíhalo tak, jak jsem si
stanovila, podmíněnými sugescemi jsem vedla sama sebe jako mě vždy vede b., prsty levé ruky mi po chvíli začaly lehce brnět, pobídla jsem své
nevědomí a levou ruku k pohybu. prsty se mi lehce zacukaly a celá ruka se
začala specifickými pomalými trhavými pohyby zvedat. slabě jsem se
uchechtávala. už ten transový stav celkem znám a je mi v něm moc dobře.
nemám se čeho bát. po chvíli jsem pobídla nevědomí, že by se mi mohla začít
pohybovat i pravá ruka. ano. ano. lehké malé pohyby. ruce se střídavě
pohybovaly, občas se jedna dotkla druhé, občas se některá položila vedle boku.
známý pocit, že se ruka něčeho dotýká, ale tak úplně ji necítím (a nedokážu moc
dobře rozeznat, čeho se dotýká, jako by patřila někomu jinému). občas jsem si (v
duchu) připomněla, že moje nevědomí nedovolí, aby se něco špatného stalo mému
vědomí, že nevědomí ho vždy chrání. u bachovy suity pro violoncello levá ruka dirigovala, u
feeling good od niny simone (píseň, kterou jsem poslouchala odpoledne k práci,
aniž bych tušila, že večer ji budu v transu slyšet znovu) jsem pobídla
levou ruku, jestli by se nechtěla na chvíli proletět. chtěla. po přistání jsem
pobídla i pravou, jestli ji nechce následovat. chtěla. chvíli jsem slyšela všude kolem mě zpívat ptáky jako každé ráno, když se ležím v posteli a čekám, až začne nový den. šla jsem po chodníku s světle šedou zámkovou dlažbou, z jedné strany oranžová cihlová zeď, z druhé alej listnatých stromů, mezi listy probleskovalo slunce a já s radostí šla dál a dál kupředu bez ohlížení za sebe. bolesti v patě pokrčené
nohy jsem opět klidnila hlubokým dýchání, stejně jako zablokovaný nerv mezi
žebry. najde ukazováček přesně to místo, kde je nerv zaseknutý? našel. (a jak bude
doznívat skladba, bolest se zmírní, ustoupí ). u klavírní skladby jsem na něj
hrála obouruč. posléze jsem pobídla pravou ruku, aby uhádla, kde mám nos. skoro.
po rtech mi prsty vystoupaly přes nos až k čelu. co hlava, v pořádku?
ukazováček na čele několikrát nakreslil srdce (v duchu otráveně zvedám oči v sloup a ťukám si na čelo). občas jsem se rozesmála a chtěla
něco říct, ale ukazováček pravé ruky mi (během ideomotorického putování) u rtů
naznačil gesto „pst“. ještě jsem několikrát zakroužila rukama ve vzduchu.
přiblížila se druhá půlka poslední skladby (aniž bych předem soundtrack znala,
slyšela jsem ho poprvé), ruce se mi automaticky složily do původní polohy na
prsou, začala jsem odpočítávat od 20 k 1, u 15 hluboký nádech a výdech,
jakmile dozněl poslední tón poslední skladby, moje oči se samy otevřely. (pro
kontrolu, abych nepoznala, že opravdu soundtrack skončil, byla nastavená smyčka
pro opětovné přehrání. na vteřinu přesně moje nevědomí odhadlo závěrečné tóny).
trans trval celkově 45 minut, přišlo mi to jako jako chvilka (ostatně jako
pokaždé).
